Politiky Evropské unie a jejich klasifikace

0

Termín „politiky“ se používá ve smyslu nástrojů, které jsou využívány ke splnění integračních cílů. Politiky EU se člení do tří skupin, kritériem pro členění je hledisko kompetencí (tj. jak moc může EU tyto jednotlivé skupiny ovlivňovat – podle rozsahu kompetencí EU):

  • společné politiky EU
  • politiky koordinované
  • politiky individuální (národní)

 Společné politiky EU

  • orgány EU mají v rámci těchto politik „výlučné kompetence“ (tyto společné politiky jsou závazné pro všechny členské státy)
  • zástupci členských států v jednotlivých orgánech EU se podílejí na tvorbě těchto politik
  • tyto společné politiky EU jsou nadnárodní politiky
  • společných politik EU je pouze několik:
    • společná obchodní politika (politika vůči třetím zemím – vnější obchodní politika)
    • společná zemědělská a rybolovná politika
    • společná dopravní politika
    • společná měnová politika (závazná pouze pro státy Eurozóny)

Politiky koordinované

  • uplatňují se „sdílené kompetence“ (na těchto politikách se podílejí orgány členských zemí EU i orgány EU)
  • orgány členských zemí mohou upravovat pouze ty části koordinovaných politik, které ještě neupravily orgány Evropské unie
  • mezi koordinované politiky patří takové, u kterých je žádoucí, aby byly harmonizované (souvisí zejména s problematikou fungování jednotného trhu)
  • patří sem tyto politiky:
    • politika ochrany hospodářské soutěže (tvoří základ jednotného trhu, upravuje pravidla fungování subjektů na jednotném trhu)
    • politika ochrany spotřebitele (spotřebitel je součástí jednotného trhu)
    • regionální a strukturální politika (zabývá se snižování rozdílů mezi regiony, problematika strukturálních fondů EU, problematika fondu soudržnosti…)
    • sociální politika (pouze problematika zaměstnanosti; nepatří sem například problematika sociálních dávek, důchodového pojištění…)
    • vědecko-výzkumná politika
    • energetická politika
    • ekologická politika a další

Politiky individuální

  • Evropská unie u těchto politik nemá prakticky žádné kompetence
  • rozhodující slovo mají orgány členských států
  • EU zasahuje do těchto politik pouze v případech, které se týkají fungování jednotného trhu
  • patří sem tyto politiky:
    • zdravotní politika (EU zasahuje pouze v případech uznávání nároků zdravotního pojištění)
    • sociální politika (s výjimkou problematiky zaměstnanosti; EU zasahuje také v oblasti důchodového pojištění – problematika migrace a nároku na starobní důchod)
    • vzdělanostní politika (s výjimkou uznávání kvalifikace pracovníků)
    • kulturní politika
    • politika cestovního ruchu
    • civilní obrana
    • + vše, co není společná politika ani koordinovaná politika

Společná obchodní politika

  • Vývoj společné obchodní politiky
    • 1957 – Římská smlouva
      • cíl: do 12 až 15 let vytvořit „společný trh“
    • 1965 – pásmo volného obchodu
    • 1968 – celní unie
    • realizace společné obchodní politiky od 1. 7. 1968
  • Druhy obchodu v EU
    • Vnitrooblastní (intrakomunitární)
      • obchod mezi členskými státy EU – uplatňují se zásady jednotného trhu
    • Vnější obchod (s nečlenskými zeměmi)
      • uplatňuje se:
        • společná obchodní politika (obchod s nezemědělskými produkty)
        • společná zemědělská politika (obchod se zemědělskými produkty)
  • Oblasti společné obchodní politiky
    • jednotné celní tarify při dovozu do EU
    • liberalizace obchodu se třetími zeměmi
    • uzavírání obchodních smluv a smluv o hospodářské spolupráci se třetími zeměmi
    • ochrana domácího trhu (antidumpingová opatření…)
    • udělování preferencí rozvojovým zemím
    • Vše je v kompetenci orgánů EU (resp. Evropské komise).
  • Členění opatření v rámci společné obchodní politiky
    • Dle subjektu, který přijímá opatření:
      • opatření autonomní (jednostranná rozhodnutí Rady EU – Nařízení Rady)
      • opatření smluvní (smluvní ujednání se třetími subjekty o dovozu a vývozu)
    • Autonomní opatření (ochrana vnitřního trhu EU)
      • Antidumpingová opatření
        • proti nekorektním obchodním praktikám zahraničních firem
        • stanoví se na žádost průmyslového odvětví (trvale či dočasně) – antidumpingové clo
      • Antidotační (antisubvenční) opatření
        • proti vývozům do EU subvencovanými třetími státy – vyrovnávací clo
      • Opatření podle ochranné klauzule WTO
        • v případě závažného poškození určitého hospodářského odvětví EU v důsledku zvýšeného importu – kontrola dovozu, dříve také množstevní kvóty
      • Opatření proti nekorektním praktikám třetích zemí vůči vývozu z EU
        • konzultační procedury, smírčí řízení, zrušení obchodních výhod, odvetná cla
      • Politicky motivované obchodní sankce
    • Smluvní opatření
      • veškerá smluvní ujednání se třetími zeměmi v oblasti zahraničního obchodu
      • státy EU zastupuje Evropská komise, předkládá návrhy a jedná, je kontrolována Radou EU
      • obchodní dohody uzavírá Rada EU na návrh Evropské komise, usnáší se kvalifikovanou většinou
  • Právní normy společné obchodní politiky
  • Komunitární celní kodex EU
    • soubor celních předisů EU
    • upravuje práva a závazky subjektů vzhledem k uplatňování cel, původu zboží, celní hodnotě, celnímu řízení…
  • Společný celní sazebník
    • každoroční úpravy celních sazeb, forma Nařízení Rady, zveřejňován v Úředním věstník
    • rozpočtové určení cla: 75 % vybraných cel plyne do rozpočtu Evropské unie
  • Všeobecný systém preferencí
    • ucelený systém preferenci pro cca 150 rozvojových zemí – jednostranná a nereciproční výhody pro rozvojové země – snížení či zrušení cel
    • stanoveno dle individuálních podmínek v rozvojových zemích
  • Pravidla původu zboží
    • nutná pro realizaci společné obchodní politiky
  • Dohody o ekonomickém partnerství
    • dohody, která EU uzavřela se zeměmi Afriky, Karibiku a Tichomoří (ACP neboli AKT)
    • jedná se o základ rozvojové pomoci EU
    • zahrnují různá obchodní opatření…
    • s uvedenými zeměmi Evropská unie vytvořila pásmo volného obchodu
  • Loméské dohody („Dohody z Lomé“)
    • první dohoda byla podepsána již v roce 1975 s platností na pět let
    • následovaly další tři dohody na pět let (poslední na deset let)
    • jednalo se o dohody s vybranými rozvojovými zeměmi
    • nástupnickou dohodou je dohoda z Cotonu
    • cílem je působit na zlepšování ekonomické úrovně v rozvojových zemích

Společná zemědělská politika

  • Zásady jednotného trhu se zemědělskými produktu v rámci EU
    • volný pohyb zemědělské produkce na celém území EU (bez cel a kvót)
    • harmonizace právních norem a standardů veterinárních, hygienických, zdravotních…
    • jednotná cenová politika pro zemědělské výrobky, jednotná zahraničně-obchodní politika
    • jednotný systém podpor zemědělců, jednotná politika soutěže – rovné podmínky konkurence v EU
  • Motivy zakládajících členů EHS k přijetí společné zemědělské politiky
    • Francie, Itálie, Nizozemsko – významní zemědělští producenti
    • Německo – společná zemědělská politika jako ústupek za vytvoření volného trhu s průmyslovým zbožím
    • shodné zájmy – zajistit soběstačnost v produkci potravin a využít komparativní výhody členských zemí
  • Obecné důvody vzniku společné zemědělské politiky v 50. letech 20. století
    • Strategické důvody:
      • nesoběstačnost v produkci potravin v 50. letech (dopady 2. světové války)
    • Politické důvody:
      • velká váha zemědělců jako potenciálních voličů – snaha zlepšit životní podmínky na venkově
    • Vznik a cíle společné zemědělské politiky
      • 1957 až 1962 – vznik a formování společné zemědělské politiky
      • cíle v době vzniku:
        • zvýšit produkci zemědělské výroby
        • zajistit plynulé zásobování (v 80. letech se politika orientovala na snížení přebytků)
        • zajistit slušnou životní úroveň venkovského obyvatelstva, především zemědělců
        • stabilizovat zemědělské trhy
        • zajistit dodávky spotřebitelům za rozumné ceny

Existoval tedy rozpor mezi zajištěním slušné životní úrovně venkovského obyvatelstva a zajištěním dodávek spotřebitelům za rozumné ceny.

  • Principy společné zemědělské politiky
    • princip jednoty trhu se zemědělskými výrobky
    • princip finanční solidarity
      • výdaje na společnou zemědělskou politiku jsou hrazeny ze společného rozpočtu – průmyslové státy jsou solidární se státy s vyšším podílem zemědělství
    • princip preference
      • preference zemědělských produktů domácích výrobců před zahraničními produkty (protekcionismus)
      • zemědělci mohou od EU získat exportní dotace
    • Nástroje společné zemědělské politiky
      • společná organizace zemědělských trhů
      • cenová politika
      • vývozní a dovozní politika u zemědělských produktů
      • přímé platby zemědělcům

Comments are closed.